Summary Text of the National Debate on Study and Training: Social and Political Barriers for non-EU Students in the Czech Republic

„Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.“ (Listina základních práv a svobod: Hlava třetí – článek 24)

V České republice je školní docházka povinná do 15 let věku pro všechny děti bez ohledu na jejich občanství. Současná legislativa umožňuje dětem legálně pobývajících cizinců v zemi stejný přístup k předškolnímu, základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělávání jako jejich českým vrstevníkům. V roce 2008 získaly přístup k základnímu vzdělávání také děti cizinců s neoprávněným legálním postavením a to skrze úpravu zákona, podle které již žáci nemusí ředitelství školy prokazovat oprávněnost svého pobytu v České republice.[1] Návazně pak mají cizinci bezplatný přístup k vysokoškolskému vzdělávání za předpokladu, že studují v tom jazyce, ve kterém je výuka vedena (tedy ve většině případů v češtině).[2]

Ačkoliv se celkový počet cizinců na českých školách zvyšuje (např. ve školním roce 2003/2004 bylo na základních a středních školách evidováno 16 557 cizinců a o pět let později to bylo již 20 717[3], na základních a středních školách zůstává podíl cizinců nízký (v roce 2008/2009 to bylo pouze 1,7% žáků základních škol a 1,3% žáků středních škol). Naproti tomu na vysokých školách jsou cizinci zastoupeni výrazněji. Například v roce 2008/2009 představovali 8.4% (tj. 31 218 osob) všech studentů. Relativně vysoký podíl je dán kombinací stále se zvyšujícího počtu především slovenských studentů (tvoří více než 66% zahraničních studentů na českých vysokých školách) a studentů ze zemí bývalého Sovětského svazu. „Pro studenty z Východu je Česko zastávka na cestě na Západ, kde jsou ceny studia někde jinde. Logicky jim vychází naše země výhodně v poměru ceny a kvality“, říká ředitel vzdělávacího centra AZ Smart Martin Vaněk.[4] Menší podíl pak tvoří studenti ze Spojených států a Kanady a některých dalších západních zemí.

Přes narůstající trend zvyšování podílu zahraničních studentů na vysokých školách Česká republika však stále zaostává za západoevropským průměrem. Ve srovnání s 8% hranicí v Česku (tvořenou z velké části Slováky), převyšuje podíl zahraničních studentů ze všech vysokoškoláků 10% v Rakousku, Lucembursku, Velké Británii nebo Švýcarsku a desetiprocentní hranice dosahuje v Německu.[5] Jak hosté debaty konané 15. října 2013 v Evropském domě rozkryli, zájem o Českou republiku jako o studijní destinaci je značný, ale redukovaný a filtrovaný právními normami a úřednickými postupy.

Debatu otevřela doktorandka FHS UK Praha Ludmila Kashpurová-Kopecká. Podtrhla, že vysoká prestiž evropského vzdělání má v Rusku historické kořeny, jejichž původ sahá do éry Petra Velikého, který podporoval vzdělávání mladých šlechticů v Evropě. Ačkoliv ekonomické zázemí studentů ze zemí bývalého SSSR je různé, Kashpurová-Kopecká vyzdvihla, že mnohdy si rodiny na první roky studia svých dětí půjčují peníze a zadlužují se. Ačkoliv je oficiálně studium na českých vysokých školách zdarma, vstupní náklady ruských a kazašských studentů se pohybují kolem 6 000 EUR, protože studenti často neprojdou přijímacím řízením na vysoké školy z jazykových důvodů a přihlašují se na placené jednoleté pomaturitní studium češtiny (často v kombinaci s angličtinou). Přes povznesené ideály a slogany transnacionálních institucí zajišťujicích studijní pobyty v Čechách (jako např. „Chceš žít v prosperujicí a vyspělé zemi? Nyní se ti tento sen přiblížil. Otevřeme ti cestu k civilizovanému evropskému životu ….“), je realita podle respondentů studie mnohdy značným zklamáním. Jedna respondetka to dokreslila následujícími výmluvnými slovy: „Očekávala jsem evropskou úroveň bydlení a našla sovětskou kolej“.

Po Ludmile Kashpurové se slova ujal Zdeněk Okůnek, který jako ředitel školy zajišťující pomaturitní intenzívní jazykové kurzy hovořil o praktických dopadech byrokratického systému vyřizování žádostí o udělení víz za účelem studia a zkorumpovaném systému registrace ke konzulárnímu pohovoru Visapoint. Tento systém se podle ředitele Okůnka stal předmětem nekontrolovatelného černého obchodu v následujících ohledech. Proto aby student mohl přijet ze zemí bývalého Sovětského svazu studovat do ČR, musí nejprve projít konzulárním pohovorem, na jehož základě se rozhoduje o udělení nebo neudělení víza pro vstup do země. Zaregistrovat se k  pohovoru přes webové stránky www.visapoint.eu je však z většiny těchto států však nereálné. IT technici pracující pro Okůnkovu Prague Prestige udělali pokus, kdy se po minutách v průběhu 24 hodin pokoušeli přes Visapoint k pohovoru zaregistrovat. Zjistili, že se volná místa objevují pouze v noci a mizí během zlomků sekundy. Tento časový úsek je tak krátký, že je i profesnímionálními IT techniky obtížně zachytitelný. Ve státech bývalého Sovětského svazu vypátral ředitel Okůnek se svým týmem existenci komerčních skupin, které nelegálně kontrolují systém Visapoint systém a inkasují od zoufalých rodin, které chtějí pro své děti získat registraci nepředstavitelné peníze (např. v Rusku, Ukrajině a v Kazachstánu inkasují až 1200 EUR, což je poloviční cena za celoroční intezívní kurz, na který se studenti hlásí). Ředitel Okůnek nevylučuje ani možnost, že jsou tyto skupiny napojené na MV ČR a získávají od nich informace o počtu míst vypisovaných MV k registraci i o čase, kdy tato místa budou vypsána.

Další problém představuje vlastní konzulární pohovor, který podle doktora Okůnka spoluvytváří výrazně negativní obraz České republiky. Při pohovorech jsou studenti tázáni na otázky, které jsou irelevantní pro sepsání protokolu k udělení víza za účelem studia. Podle doktora Okůnka slouží tyto otázky k matení a ponižování potencionálních zahraničních studentů na českých školách a filtrování počtu uchazečů o víza. Jako ilustraci uvedl příklady těchto otázek: „Jak se nazývá moře v České republice?“, „Kolik stojí jízdné v Praze?“, „Kdo vás bude vítat na letišti?“, „Jakou barvu má služební auto autoškoly?“, „Jaké jsou významy jednotlivých částí českého státního znaku?“, „Jaké učebnice budete v kurzech používat?“, „Kolik tříd má škola, kde budete studovat?“, „Jak se jmenují učitelé a na jakém patře je kancelář ředitele školy?“ a „Proč odjíždíte studovat předměty, které nabízí vaše země do střední Evropy?“. Zamítnutí udělení víza často také přichází z důvodu toho, že žadatel má už na škole Prague Prestige bratra, sestru či jiného rodinného příslušníka. Konzulární pohovory se ve státech bývalého Sovětského svazu, například v Astaně, protáhly za poslední období z 20 minut až na 2 hodiny, přičemž, jak z výše uvedených příkladů vyplývá, většina otázek nijak nesouvisí s účelem pobytu. Ačkoliv studenti nemají v době konzulárního pohovoru povinnost hovořit česky, jsou na konci schůzky vyzváni podepsat zápis z tohoto pohovoru, který je sepsán v češtině.

Paní inženýrka Černá z Odboru azylové a migrační politiky (OAMP) na Ministerstvu vnitra ČR ve svém příspěvku především reagovala na ty části prezentace doktora Okůnka, které se týkaly politiky OAMP. Většinu problematiky tak diplomaticky převedla na Ministerstvo zahraničních věcí. Dlouhodobá víza jsou podle ní vyřizována v řádných termínech a jsou většinou zpracována v kratších lhůtách, než předpis umožňuje (přičemž doktor Okůnek oponoval tím, že může předložit seznam studentů, kteří žádali o vízum v dubnu a květnu roku 2013 a nebyli schopni do kurzu začínajícího 1. července 2013 nastoupit, protože jejich vízum nebylo vyřízeno). Paní Černá však řekla, že v minulém měsíci byla víza vyřizována v průměru 30-35 dnů. Dále zdůraznila, že nový cizinecký zákon ošetřuje přípravu v pomaturitních kurzech tak, že ji uznává za „studium“ a tím zahraničním studentům odpadne starání se o změnu účelu pobytu při přechodu z pomaturitního jazykového studia na řádné studium na střední nebo vysoké škole v ČR. Další části přípravy novely zákona o pobytu cizinců ve spojitosti se studiem jsou však podle inženýrky Černé zastaveny a budou předloženy vládě až koncem roku 2014. Definice studia v ní bude odpovídat evropské legislativě, aby se nedalo spekulovat co je a co není studium. V novele by měly být „bonusy“ pro studenty, mezi které podle inženýrky Černé patří například to, že doba platnosti dlouhodobého pobytu za účelem studia může být až 2 roky a bude moci být o 3 měsíce přesažena v případě, že již bylo dosaženo účelu pobytu, aby si student, resp. absolvent, mohl vyřídit všechny náležitosti.

Eva Šarapatková z Rektorátu UK Praha ve svém příspěvku připomněla, že Česká republika je jedna z mála evropských zemí, kde je tzv. nostrifikační proces (uznávání zahraničního vzdělání) je zdarma. Toho žadatelé hojně využívají a meziroční nárůstová tendence počtu žadatelů je podle ní obrovská: „Zatímco vloni narostl počet žádostí o uznání o 30 procent, letos už to bylo o 60 procent“, uvádí. Toto je důsledek i toho, že úřady práce nyní požadují osvědčení zahraničního vzdělání vysokou školou nebo MŠMT ČR. V procesu vydávání pracovních povolení české úřady zpřísnily praxi a již nestačí dosud uznatelné úředně ověřené překlady diplomů.

Ačkoliv téma středního vzdělávání nebylo hlavním tématem debaty, Michaela Burdková z MŠMT se jej rozhodla uvést jako doplnění k vysokoškolskému studiu. Uznávání středního zahraničního vzdělání je v současné době svěřeno do kompetence jednotlivých krajských úřadů, které rozhodují podle toho, zda existuje bilaterální smlouva s danou zemí či nikoliv. Pokud neexistuje, posuzuje krajský úřad každý případ individuálně v rámci nostrifikačního režimu. Od roku 2001, kdy tuto agendu krajské úřady převzaly, vyžadují originál nebo úředně ověřenou kopii zahraničního diplomu, dále doklad o obsahu a rozsahu vzdělání a učební plán studia. Tyto doklady musí být přeloženy registrovaným tlumočníkem. Hlavním problémem podle paní Burdkové je, že většina studentů z bývalého SSSR mají všeobecně vzdělávací docházkou výrazně kratší a to většinou jedenáctiletou (oproti třinácti letům v ČR). Správní orgán má díky nostrifikaci možnost tento rozdíl (pokud se „obsah a rozsah studijního programu odlišuje jen z části“) kompenzovat připuštěním studenta k nostrifikační zkoušce, kterou se ověřuje, zda znalosti a dovednosti odpovídají vzdělávacímu programu v České republice. Někteří studenti s nařízením o nostrifikační zkoušce nesouhlasí a pak mají právo podat odvolání k magistrátu města nebo na krajský úřad, které řeší MŠMT ČR.

Jedním ze států s výše zmiňovanou bilaterální smlouvou jsou Spojené státy americké. Situaci amerických studentů, kteří přicházejí do ČR většinou na délku 10 měsíců a více, komplikuje zákon o pobytu cizinců. Žádosti o vízum/pobyt jsou podle ředitelky Ripkové zpracovávány nekompetentními, neinformovanými a ustrašenými úředníky. Vysvětluje to tím, že skupina stipendistů, kteří přijíždí na program do 90 dnů raději přijíždějí jako „turisté,“ protože je jednodušší získat turistické vízum. Tím se podle Ripkové zákon. Pokud přijíždějí na delší dobu, musí žádat o povolení k dlouhodobému pobytu, což je komplikované, i když to mohou dělat (na rozdíl od bývalých zemí SSSR) poštou a nemusí fyzicky na konzulát jezdit. Problém je potvrzení o ubytování a to proto, že pro vědecké pracovníky přijíždějící do Čechska často s rodinou je bydlení na vysokoškolské koleji nevyhovující. Chtějí si proto ve většině případů pronajmout byt, ale žádná realitní kancelář neposkytne studentovi či vědeckému pracovníkovi do USA potvrzení o bydlení v pronajatém bytě předem. Musel by také předem zaplatit. Konzuláty, ačkoliv je jich v USA málo, mají různé požadavky a navzájem mezi sebou postup vydávání víz nesjednocují. Zřejmě z tohoto důvodu jsou všichni kandidáti na konzulátech instruováni, že si mají podat jak žádost o vízum do 6 měsíců, tak „pro jistotu“ žádost o povolení k dlouhodobému pobytu. “Snad alespoň některá z nich bude správně“, dodává paní Ripková. Další zbytečnou komplikací pro rodiny amerických stipendistů po příjezdu do ČR je, že pokud mají dlouhodobý pobyt, musí se dostavit na MV ČR k odebrání biometrických dat. Na MV ČR mohou být také zaregistrováni k pobytu v ČR, ale podle paní Ripkové toto mnozí úředníci nevědí a posílají rodiny na Oddělení cizinecké policie. Výsledkem pak je, že na českých veřejných univerzitách studuje k dnešnímu dni zhruba 82 amerických studentů ze 3500 všech studentů USA v Čechách. Je to dáno tím, že se přihlásí přes agentury na privátní školy, které s nimi celé byrokratické martýrium krok po kroku projdou a převezmou z velké části byrokratické břemeno na sebe. Státní kasa tak přichází odlivem školného (protože mnohé kurzy jsou např. na UK Praha pro cizince placené) o nemalé finance. Státním školám se pak také krátí dotace o ty „hlavy“ zahraničních studentů, které dají přednost soukromých vzdělávacím institucím.

Jak je z debaty o studiu zahraničních studentů v ČR zřejmé, pole pro zlepšování a především zjednodušování administrativního procesu udělování víz za účelem studia je značné. Například v případě Visapointu je závislé na souhře mnoha státních i mezinárodních orgánů a institucí v boji proti korupci. Dalším výrazným tématem, které se objevovalo napříč celou diskuzí, je nejednotnost a nejednoznačnost postupů výkonů udělování víz i nostrifikačních doložek. Věříme, že tato debata přispěla k podtržení dopadů stávajících problematických míst ve studiu zahraničních studentů v České republice a katalyzuje alespoň některé procesy jejich zlepšování.

The article has been written as part of the project Migration to the Centre supported by the by the Europe for Citizens Programme of the European Union and the International Visegrad Fund.

This article reflects the views only of the author, and the Commission cannot be held responsible for any use which may be made of the information contained therein.